Oficiální datum založení Tělocvičné jednoty Sokol Žižkov je 24. březen roku 1872. Tehdy se v hostinci „U Bílého beránka“ v nynější Roháčově ulici uskutečnilo zakládající valné shromáždění jednoty, zvolen byl první správní výbor a prozatímní starosta, jímž se stal J. Vaněk. Snaha o založení tělocvičné jednoty na Žižkově však začala ještě o něco dříve, přesněji v létě roku 1871. V září téhož roku bylo dokonce vypracováno provolání k žižkovským občanům, z něhož vyjímáme: „zřizuje se i v zdárně sobě počínající, vše národní a vlastenecké horlivě podporující obci Žižkovské, spolek podle jménem Tělocvičná jednota Sokol v Žižkově, jehož účelem jest mimo pěstování tělocviku též i cvičení v hasičství. Má-li však spolek zdárně se vyvinuti a zkvésti, jest nevyhnutelně třeba, aby se mu dostalo vydatné, všestranné podpory. V první řadě docíliti lze vytknutého účelu přistoupením ke spolku, který skládati se bude z členů zakládajících, činných a přispívajících a z příčiny té obracíme se k Vám se žádostí, by přistoupil Jste ku zřizujícímu se spolku. Pakliže toto učiniti libo Vám není, tož prosíme, abyste spolku našemu podporu svou jiným způsobem laskavě prókázati ráčil. V Žižkově, v měsíci září 1871“
V době, kdy byli Žižkované oslovováni citovaným provoláním, byly také předloženy k úřednímu schválení první stanovy zakládané jednoty. Vzhledem ke stavu rakousko-uherské byrokracie nebyly však stanovy schváleny a dvakráte byly vráceny k přepracování. Tak se stalo, že Tělocvičná jednota Sokol Žižkov mohla být založena až v následujícím roce — 1872. Počáteční stav členů žižkovského sokola je uváděn číslem 50, z čehož 32 členů bylo činných, 14 přispívajících a čtyři členové byli zakládajícími (J. Friedffinder, A. Gůtling, K. Hartig a F. Uher). Na ustavující valné hromadě, které se zúčastnilo 28 členů, byl zvolen prozatímním starostou J. Vaněk, jenž svou funkci vykonával do první pololetní valné hromady konané v říjnu r. 1872. Na této valné hromadě se pak stal prvním skutečným starostou jednoty Josef Vaněk. Již několik týdnů po založení sokola (23. dubna 1872) proběhlo první sokolské cvičení a za tělocvičnu posloužil sál hospody „U Prokopa Velikého". To nebylo nic nezvyklého, protože sokolové vlastní tělocvičnu neměli, a tak si pronajímali sály v místních hostincích. Začátky žižkovského sokola, byť byly provázeny nadšením a vlasteneckými myšlenkami, nebyly v prvním desetiletí nikterak lehké. Postupně začalo ubývat členů a finanční prostředky jednoty se v chudé dělnické čtvrti nedařilo získávat v potřebné výši. To bylo také často důvodem k výpovědím z hostinských sálů a školních tělocvičen. Postupně tak cvičenci vystřídali sály v hostinci „U Bílého beránka“, „U Prokopa Velikého“,
„U Jana z Lucemburku či tělocvičnu ve škole na Komenského náměstí. Když v r. 1877 dostala jednota výpověď' ze školní tělocvičny a v roce následujícím přišla krachem Občanské záložny o většinu finančních prostředků, zdálo se, že činnost sokola bude muset skončit. Nicméně, potíže byly časem překonány a na valné hromadě v roce 1880 byla ustavena komise pro výstavbu nové tělocvičny se základním kapitálem 55 zlatých a 76 krejcarů. Také tělovýchovná činnost se počala výrazněji rozvíjet. Dokládá to například účast žižkovských sokolů na I. všesokolském sletu v r. 1882, kde v programu vystoupila tři zdejší cvičební družstva. Téhož roku oslavila Tělocvičná jednota Sokol Žižkov desáté jubileum svého trvání a uspořádala v sále „Bezovka“ veřejné vystoupení, jež sklidilo u přihlížejících značný úspěch.
V březnu r. 1883 byl starostou sokola zvolen MUDr. Josef Zelenka, a tak začalo jedno z nejúspěšnějších období žižkovské jednoty. A protože stále sokolové neměli vlastní prostory pro svou činnost, byla zvolena nová komise pro stavbu tělocvičny s počátečním vkladem 235 zlatých a 50 krejcarů. Volání po nové tělocvičně bylo v této době stále naléhavější, vždyť počet členů jednoty již přesáhl stovku a stále se zvyšoval, proto se také veškeré výnosy ze sbírek, vystoupení a zábav ukládaly pro zmíněný účel. V dubnu r. 1888 byl zvolen novým náčelníkem Julius Grumlík a v lednu následujícího roku potom dva zástupci žižkovské jednoty do nově utvořené České obce sokolské. V tomtéž roce byl přijat návrh, aby výbor požádal městskou radu o peněžitou podporu a o darování pozemku na stavbu sokolovny na Komenského náměstí. V odpovědi městské rady se uvádělo, že tento pozemek nemůže poskytnout, ale že je ochotna darovat pozemek jiný. Tak posléze TJ Sokol Žižkov získala od města Žižkova darem stavební parcelu na rozcestí ulic Chelčického, Karlovy a Táboritské. V roce 1891 se v pražské Královské oboře uskutečnil II. sokolský slet, na kterém vystoupila také tři žižkovská družstva vyššího a nižšího oddílu, která dosáhla velmi dobrých výsledků. Rok poté byla po šesti letech užívání opuštěna tělocvična „Na Bezovce“ a ke cvičení propůjčila městská rada žižkovským sokolům školní tělocvičnu v Cimburkově ulici.
Rok 1895 je rokem III. všesokolského sletu a žižkovská jednota, jejíž počet členů již přesáhl čtyři stovky, nezůstává stranou. Řada členů pracovala ve sletových odborech, další z nich pak například pomáhali s úpravou cvičiště na Letné. Účast 36 sportovců ve dvou družstvech vyššího a čtyřech nižšího oddílu svědčila o dobré cvičitelské práci v jednotě, která v této době patřila mezi nejlepší v Praze. V období náčelníka Augustina Očenáška byl zaznamenán poměrně vysoký nárůst cvičenců, založeny v té době byly šermířský, střelecký a zápasnický odbor a také ženské a dívčí družstvo, ta sdružovala dohromady 56 žen. Pořádány bývaly také časté společné výlety za hranice Prahy. Jednota se stala zakládajícím členem Spolku pro pěstování her české mládeže na Žižkově a činným členem Spolku přátel starožitností českých v Praze. Finanční prostředky na běžný provoz, jako bylo nájemné, otop, osvětlení či odměny cvičitelům, vyplácela jednota z vybraných členských příspěvků. Na stavbu své tělocvičny získávala peníze z vlastních akcí a také prostřednictvím darů od různých organizací, z nichž uvádíme alespoň Sdružení vlasteneckých dam žižkovských, Měšťanskou besedu či Řemeslnicko-živnostenský úvěrový spolek. Naopak TJ Sokol Žižkov sama přispívala na mnohé vlastenecké akce. Darovala finanční obnos na znovuzřízení Národního divadla, pomník Jana Žižky na Vítkově a v Přibyslavi, stala se přispívajícím členem nově vznikajících sokolských jednot v okolí Prahy a také podporovala jednoty, jež vznikaly v německém pohraničí a ve Vídni. V roce 1895 prodala tělocvičná jednota městem jí darovaný pozemek a vzápětí zakoupila za 24 255 zlatých pozemek nový, ten, na němž budova sokolovny stojí do dnešních dnů. V březnu roku 1897 nařídila místní školní rada, aby sokolové vyklidili do konce srpna školní tělocvičnu v Cimburkově ulici, a to byl impuls ke svolání mimořádné valné hromady. Na té bylo uloženo správnímu výboru, aby „ještě letošního roku započal se stavbou jednoduché, avšak vyhovující tělocvičny z prostředků, jaké v době nynější jsou po ruce“. Současně byly zvoleny stavební a finanční výbor, které dostaly za úkol stavbu budovy po všech stránkách zajistit. Práce na výstavbě tělocvičny byly zahájeny dne 13. září 1897 podle plánů pražského stavitele Františka Hodka v rozpočtované ceně 40 tisíc zlatých.
Realizátorem stavby byl zednický mistr — člen žižkovského sokola — Josef Vacek. Neuplynul ani rok a 24. července 1898 byla budova sokolovny slavnostně dokončena uložením závěrečného kamene a vezděním zapečetěné cínové schránky do otvoru v průčelní zdi vestibulu. Ve schránce jsou uchovány některé dokumenty, jako například pamětní list, památník čtvrtstoletí, stanovy jednoty, denní listy a pamětní mince.
Oficiální otevření tělocvičny se konalo 24. a 25. září 1898, kdy již bylo pořízeno i základní vybavení prostor. Celková cena díla se tak vyšplhala na 58 400 zlatých, na což bylo pro jednotu nezbytné finanční prostředky si vypůjčit. Po otevření nové tělocvičny již nevznikaly problémy se zajišťováním dostatku místa pro cvičení a mohlo dojít i k náboru nových členů. Bylo vypracováno provolání k paním a dívkám žižkovským, aby se zapojily do činnosti jednoty. V odezvě na toto provolání byl v roce 1901 založen samostatný odbor žen a dívek Tělocvičné jednoty Sokol Žižkov, v téže době zde začal pracovat také oddíl vzpírání. Na IV. všesokolském sletu vystoupilo 464 členů žižkovské jednoty všech věkových kategorií a ve skladbě s kužely cvičilo dokonce 28 zdejších žen. V r. 1903 byl pro velký zájem o fotbal založen na Žižkově první kroužek kopané, který dostal název „Viktoria“ a tím byl vlastně položen základ dnešní prvoligové žižkovské „Viktorce“.
Dne 10. září 1904 zemřel významný člen žižkovského sokola a dlouholetý úspěšný starosta jednoty MUDr. Josef Zelenka, který pro sokolské hnutí pracoval po několik desetiletí (přesněji od r. 1883 až do své smrti). V tomto období se také začíná poměrně značně rozvíjet mezinárodní spolupráce, do žižkovského sokola přijelo několik zahraničních delegací, pro výměnu zkušeností. Jejich členové byli například Francouzi, Poláci, Rusové či Srbové a někteří cvičitelé působili jako učitelé tělocviku v těchto zemích. V roce 1909 se někteří členové tělovýchovné jednoty zúčastnili společné sokolské výpravy českých zemí do Ameriky. V. všesokolský slet na Letenské pláni v r. 1907 předcházely společné hry pražské školní a středoškolské mládeže, které pomohly zorganizovat vinohradský a žižkovský Spolek pro pěstování her mládeže české, což bylo vlastně první samostatné masové vystoupení pražské mládeže. TJ Sokol Žižkov však nepečovala pouze o rozvíjení tělesných dispozic svých členů, ale vykazovala i bohatou společenskou a kulturní činnost. Měla vlastní bohatě zásobenou knihovnu, pracoval zde pěvecký kroužek a trubačský odbor, z něhož se později stala Hudba Sokola Žižkovského, již řídil známý pražský kapelník Arnošt Herman.
Mezi další aktivity lze počítat i tamburašský soubor a soubor loutkoherecký. Své místo mezi členy jednoty si nekompromisně obhajují i ženy, přestože jejich zrovnoprávnění probíhá postupně. Na členské schůzi v září 1911 bylo čteno usnesení výboru České obce sokolské o ženské otázce, kde se mimo jiné praví: „… zásadně bylo usneseno, že ženy jsou členy jednot a podmínky přijetí členek mají být stejné, jako u mužů …“ Žižkovský sokol se s usnesením ústředního orgánu ztotožnil, a tak od počátku roku 1912 začala předsedkyně ženského odboru navštěvovat schůze vedení jednoty. V tomto období se již začínaly objevovat potřeby na opravy v tělocvičném sále, byla například zřízena tzv. „podlahová komise“, která se starala o získání finančních prostředků na opravu podlahy. Vyzvala členy sokola, aby pomohli tím, že si „upíší metry“. Cena takovéto plochy — tedy 1 m2 — byla stanovena na sedm korun a podařilo se vybrat mezi členstvem, jež již čítalo více než tisíc osob, 1430 korun. Rok 1912 byl nejen rokem VI. všesokolského sletu a I. sletu Svazu slovanského sokolstva, ale také 40. rokem trvání žižkovské jednoty.
což bylo členy i obyvatelstvem řádně oslaveno. V roce následujícím pak byla ještě jako vklad k oslavám uspořádána tělocvičná akademie pod názvem „Zdraví — síla — krása“ , která byla doprovázena hudbou Karla Pospíšila. Vrcholem akademie byla tělocvičná báseň „Pád tyrana” od V. Pergla. Činnost tělocvičné jednoty se v této době velice úspěšně rozvíjela a jejích členů dále přibývalo, takže se posléze zjistilo, že kapacita tělocvičny přestává být dostatečnou. Valná hromada ze dne 19. května 1913 proto rozhodla, že k současnému sálu bude vybudována přístavba. Historie však chtěla tomu, aby bylo od plánu na mnoho let upuštěno, protože v následujícím roce vypukla 1. světová válka.
Období 1. světové války znamenalo velice výrazné omezení všech sokolských aktivit. Tělocvična byla nabídnuta Červenému kříži na lazaret pro raněné vojáky, a tak cvičenci opět využívali pronajatých školních tělocvičen. Řada členů žižkovské jednoty narukovala na frontu a někteří z nich byli ve válce zabiti. Jednota ze svých prostředků podporovala pozůstalé ženy a sirotky. V roce 1914 odešlo do války celkem třiatřicet členů zdejší tělocvičné jednoty a dvacet dva z nich se již domů nikdy nevrátilo. Na ruské frontě zemřeli Antonín Šindelář, Sláva Jelínek, Richard Stádník, Jindřich Pokorný, Antonín Šídlo, Josef Muzikant, Vladimír Škrlandt, Adolf Kosař, Karel Petrák František Jedlička, Karel Vavruška, Josef Černý, Karel Láznička a Antonín Danda. Na srbském bojišti zahynuli František Konáš, Mirko Hodan, František Tuháček, Jindřich Vraný a Antonín Kašík, na italském bojišti položili život František Vondrák, Karel Traspe a Antonín Barták a na slovenské frontě Josef Dousek, Václav Brothánek a Jaroslav Šmíd. František Valenta, Bohumil Levický, Jindřich Steinberger, Josef Kubale a Karel Novák se sice po skončení 1. světové války vrátili domů, ale zemřeli do dvou let na následky válečných útrap. V listopadu 1915 byla „z moci úřední” rozpuštěna Česká obec sokolská a celé hnutí bylo označeno za protivlastenecký a rozvratný spolek, což téměř znamenalo zastavení práce a odliv členů. Ti, kteří chtěli v činnosti pokračovat, se přihlásili do řad SK Union, který povolil používat své fotbalové hřiště. I přes takovéto obtíže se podařilo v roce 1917 uspořádat v sále „Na Bezovce” čtyři „Večery tělocvičné rytmiky”, v únoru 1918 se Žižkovští zapojili do tělocvičné akademie uspořádané v Obecním domě a uskutečněna byla také řada výjezdních veřejných vystoupení.
Založení Československa znamenalo pro sokolské hnutí obnovení aktivní činnosti a hromadný návrat bývalých členů. Žižkovští sokolové se vrátili do ve válce opuštěné tělocvičny a již 25. listopadu 1918 zde bylo první cvičení. Znovu se rozbíhala jednání o přístavbě současné tělocvičny a na návrh stavebního odboru bylo založeno stavební družstvo. Opět se vypisovaly půjčky, sbíraly dary a pořádaly různé akce směřující ke shromáždění finančních prostředků na plánovanou stavbu. V červenci r. 1919 byl od obce žižkovské zakoupen další pozemek a od Agrární banky pronajata parcela na vrchu Vítkov, kde bylo plánováno letní cvičiště. S jeho výstavbou se započalo neprodleně a v roce 1922 zde již mohli sokolové cvičit. Tehdy byl zmíněný pozemek TJ Sokol Žižkov zakoupen, a to za 250 tis. korun. Byl to velký dar členům sokola k 50. výročí založení tělocvičné jednoty, jež se patřičně oslavilo. Při této příležitosti Eliška Krásnohorská složila i oslavnou báseň „Žižkův duch”, z níž vyjímáme: ..Slavme metu svého půlstoletí, hoši, děvy, mužové i kmeti, Žižkových mi dějů dědicové, dokažme, že Žižkovy jsme děti …”
Tělovýchovná činnost se rozšířila o další obory a sporty, jako například o odbíjenou, házenou, košíkovou, atletiku a další, byla zřízena atletická dráha a rozšířena plocha cvičiště. V červnu roku 1924 byl na zdejším cvičišti uspořádán slet Středočeské župy a v r. 1928 bylo velkou akademií oslaveno 30 let od postavení vlastní sokolské tělocvičny. V tomto roce již počet členů jednoty dosáhl 2614. Také připomenutí 60 let činnosti TJ Sokol Žižkov v r. 1932 mělo slavnostní ráz, cvičilo se v tělocvičně i na letním cvičišti, byl připraven večerní program pro veřejnost a velkolepý průvod ulicemi Žižkova. Počátkem 30. let 20. století se představenstvo jednoty intenzivně zabývala přípravou na stavbu tělocvičny, po vyřízení všech nezbytných byrokratických formalit se začalo stavět a 7. října 1933 byly nové prostory předány jednotě do užívání.TJ Sokol Žižkov tak získala dva tělocvičně sály, sál pro produkce loutkového divadla a provozní prostory. Třicátá léta minulého století znamenala pro žižkovskou sokolskou jednotu éru značných sportovních úspěchů. V r. 1932 se Vlasta Děkanová stala přebornicí ČOS a Svazu slovanského sokolstva a v roce 1934 v Budapešti první — ještě neoficiální — mistryní světa v tělocviku. O další dva roky později na olympijských hrách v Berlíně zvítězila ve cvičení na bradlech a pomohla tak k zisku stříbrné medaile družstva Československé obce sokolské, v dalším roce zvítězila v přeboru Svazu slovanského sokola uspořádaném v Jugoslávii. Po mnichovské dohodě a zabrání pohraničí našeho státu fašistickým Německem přicházejí mezi členy jednoty ti, co museli opustit své domovy, tak se třeba stal zdejším členem Emanuel Löffler, úspěšný reprezentant na mistrovstvích světa i olympijských hrách. Z úspěchů na mezinárodních kolbištích vybíráme například olympiádu v Amsterodamu (1928), mistrovství světa v Lucemburku (1930), 4. místo družstev v Berlíně v r. 1936 a r. 1938 první místo na mistrovství světa v Praze.
Obsazení Československa německými okupanty znamenalo pro Československou obec sokolskou další zákaz činnosti. Žižkovská sokolovna byla zabrána německou armádou, a jen díky statečnosti některých členů se podařilo před vojáky ukrýt archiv i památky na historii jednoty, takže z těchto dokumentů můžeme čerpat ještě nyní. Po rozpuštění sokola přešla část jeho členů do jiných tělocvičných jednot, spolků, klubů a sdružení, například do Klubu českých turistů nebo do Závodního klubu tiskárny TEMPO. Právě tady někteří členové jednoty sestavovali komponované celovečerní programy mající v podtextu kritiku okupace. Mezi nejúspěšnější divadelní scény patřily „Césara Nero” nebo „Slet ve stratosféře”. Z výtěžku takovýchto večerů byly tajně podporovány rodiny zatčených, umučených či padlých členů jednoty. V době 2. světové války položilo své životy 13 členů jednoty a jejich památka byla po válce — 3. července 1945 — uctěna uspořádáním smuteční tryzny.
Jednalo se o Oldřicha Bartoně, Romana Čarka, Františka Erbena, Františka Hanka, Aloise Hrbka, Josefa Hrdličku, Miladu Hej lovou — Jasenskou, Josefa Churavého, Lověnu Kaliberovou, Jaroslava Koška, Václava Procházku, Antonína Slaninu a Jiřího Svobodu. Ve dnech Pražského květnového povstání byla v prostorách sokolovny zřízena prozatímní ošetřovna raněných a do jejího provozu se aktivně zapojili členové zdravotního oddílu jednoty. Pak došlo na vyklizení a vyčištění celého objektu, který značně utrpěl pobytem okupantské armády. Členové jednoty chtěli začít co nejdříve s tělovýchovnými aktivitami, a tak se začalo cvičit už 4. června 1945, a to v provizorních podmínkách, protože tělocvičné a sportovní nářadí Němci bud' ukradli nebo zcela zničili. Nicméně šestiletá přestávka byla pro sportovce příliš dlouhá, proto se zahájením činnosti nečekali. Do TJ Sokol Žižkov se vrátili téměř všichni předváleční členové a ani o nové zájemce nebyla nouze, takže vznikaly další oddíly, z nichž za zmínku stojí například oddíl ragby. Významných úspěchů dosáhlo závodní družstvo gymnastů pod vedením Emanuela Löfflera, který vstupoval pozvolna do povědomí sportovní veřejnosti jako gymnastický odborník a dojížděli za ním na Žižkov špičkoví sportovci z mnoha pražských jednot.
Už v době před 2. světovou válkou byl zakoupen pozemek v lokalitě „na Balkáně” a byla zde postavena další sokolská tělocvična. Její uvedení do provozu však na šest let přerušila válka, a proto teprve po válce se zde začíná doopravdy cvičit. Brzy se osamostatnila a bývala označována jako Sokol Žižkov II, což se stalo dne 28. října 1947. Kdybychom nahlédli do historické zprávy o této skutečnosti, četli bychom v ní: … přejeme jí krvi krve naší hodně zdaru, vytrvalosti a neutuchajícího nadšení, které ji provází na prvních samostatných krocích …” Únor 1948 byl dalším přelomovým bodem v sokolské činnosti. Prvním počinem státních orgánů byly změny ve vedení Československé obce sokolské a tímto rozhodnutím byl také poznamenán XI. všesokolský slet, na dlouhou dobu slet poslední. Na tento slet vzpomíná Marie Provazníková, náčelnice ČOS: „…Žádný z dosavadních sletů nebyl tak bolestivě vytoužen … a žádný nebyl připravován s takovou láskou a s takovými oběťmi, jako on … A přece jsme se rozhodli slet dokončit, už proto, aby nebyly zmařeny všechny oběti a úsilí již vynaložené a abychom se ještě sešli, byt jen pro rozloučení …” Xl. všesokolský slet měl velký úspěch, ale byl dost poznamenán vědomím, že nastávající doba nebude lehká. Mnoho sokolských činitelů zanechalo, nebo bylo donuceno zanechat své práce, někteří — mezi nimi i Marie Provazníková— dokonce opustili republiku.
Sokol v nových poměrech bojoval o přežití a situace pomalu ale jistě směřovala k vytvoření tak zvané „sjednocené tělovýchovy”. Tělocvičná jednota Sokol Žižkov nebyla výjimkou, i když vydržela až do r. 1952. Dne 16. dubna toho roku byla svolána valná hromada jednoty, na které byl podán návrh na sloučení se s jednotou Sokol Tesla Strašnice, jež působila při národním podniku Tesla Strašnice. Přestože členové žižkovského sokola téměř jednomyslně při hlasování odmítli sloučení s další jednotou, k aktu sloučení nakonec stejně došlo „z moci úřední”, jak v té době bylo zvykem. Administrativním rozhodnutím tedy vznikla nová jednota s názvem Sokol Tesla Strašnice, n. p., závod J. Hakena. V pozdější době se název jednoty ještě několikrát změnil, a to na DSO Spartak Tesla Strašnice, TJ Spartak Žižkov Tesla a TJ Tesla Žižkov. Činnost násilně sloučené jednoty se neobešla bez řady větších či menších problémů. Stav převzatých objektů byl poznamenán válečnými lety, stejně jako stav venkovních cvičišti a bylo třeba získat finanční prostředky na jejich opravy. Jednotě byla po sjednocení navíc přidělena správa nad řadou dalších sportovních zařízení, jako byla hřiště bývalých fotbalových klubů, cyklistický stadion na Třebešíně, kuželník na Balkáně a tenisové dvorce na Primasce. Ještě před sloučením byla jednotě přidělena chata v Herlíkovicích v Krkonoších po zaniklé dělnické tělovýchovné jednotě a díky tomu vznikl lyžařský oddíl sdružující v sobě současně sjezdaře i běžkaře.
Dalším problémem, s nímž se jednota potýkala, byl značný úbytek jejího členstva. Někteří z tehdejších členů sokola se nechtěli smířit s násilně nařízeným sloučením obou tělovýchovných organizací a dobrovolně z jednoty odešli, jiní byli naopak z rozhodnutí stranických aparátů vyloučeni jako nespolehliví a podobný osud potkal i mnohé funkcionáře a cvičitele. Přesto však ti, kteří si život bez sportu nedokázali představit, v jednotě zůstali a snažili se pokračovat ve své práci. Mezí jinými jmenujme například Richarda Krombholze, Emanuela Löfflera či Miroslava Kříže.
Sport je činnost, která člověka motivuje k lepším výkonům, učí soudržnosti a kamarádství, a proto se dokáže vyrovnat i s případnou nepřízní či složitými podmínkami. V období od r. 1948 byly sice zakázány sokolské tradice a sokolské hnutí vůbec, ale nebylo možno žádným způsobem zakázat či potlačit tělovýchovu samotnou. I v době, kdy bylo možné sportovat pouze ve sjednoceném socialistickém tělovýchovném režimu, práce jednoty pokračovala a pod její záštitou vyrostla i řada velmi dobrých sportovců, kteří dosahovali úspěchy nejen v regionálních soutěžích ale i na republikových nebo mezinárodních závodech. Na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století dosahoval významných úspěchů kanoistický oddíl. Nejúspěšnější sportovec v historii tělocvičné jednoty, kanoista Vladimír Jirásek, získal na mistrovství světa vodních slalomářů v italském Meranu r. 1959 svůj první titul mistra světa na kanoích jednotlivců a až do roku 1963 obhájil spolehlivě vždy první příčku kanoistických soutěží, ať už jako jednotlivec, slalomář, sjezdař či člen hlídky. V roce 1959, kdy se konala první anketa sportovních novinářů, byl Vladimír Jirásek vyhlášen nejlepším sportovcem roku. a to dokonce před takovými jmény jako krasobruslař Karol Divín, hokejista Karel Gut či gymnastka Věra Čáslavská. Kanoistický oddíl posbíral i další úspěšná umístění, mistrovské tituly vybojovali například Bohuslav Pospíchal, Jiří Dejl, Jiří Kotana, František Hrabě, Miroslav Stach, Zdeněk Valenta nebo Jaroslav Váňa. Členové kanoistického oddílu TJ Tesla Žižkov celkem přivezli ze světových mistrovství 19 mistrovských titulů, 6 stříbrných a 11 bronzových medailí. Počet medailí dovezený z mistrovství republiky a dalších domácích i mezinárodních soutěží překročil stovku. Dobré výsledky dosahoval také oddíl kopané, kde v této době hrálo celkem šest mužstev, dvě dospělá, dvě dorostenecká a dvě žákovská. V žižkovské jednotě začal svoji úspěšnou sportovní dráhu fotbalový brankář Viliam Šroif, který byl později československým reprezentantem a stříbrným medailistou na olympijských hrách v Chile. Mezi další úspěchy TJ Tesla Žižkov šedesátých let je třeba započítat účast mužstva košíkové mužů v první lize a mistrovský titul basketbalového družstva starších dorostenců.
V dosahování dobrých výsledků sportovci žižkovské jednoty pokračovali i v následujícím desetiletí. V roce 1972 se slavilo 100. výročí založení jednoty a oslavy vyvrcholily uspořádáním slavnostního večera v Raisově sále ÚKDŽ na Vinohradech, kde kulturní program zajišťovalo Hudební divadlo v Karlíně, na jehož scéně účinkoval dlouholetý člen žižkovské jednoty „Míťa” Holcman. Ve stém roce své činnosti měla jednota Tesla Žižkov celkem 1620 členů a působily zde tři odbory, a to odbor základní a rekreační tělesné výchovy, odbor turistiky a pěvecký odbor Vítkov. V jednotě pracovalo dvanáct sportovních oddílů: horolezecký, kanoistický, fotbalový, kulečníku, kuželkářský, košíkové, ledního hokeje, volejbalový, plaveckých sportů, sportovní gymnastiky, stolního tenisu, tenisu. V sedmdesátých letech minulého století byla k hlavní budově přistavena posilovna a nářaďovna, v hlavním sále byla zřízena rozhlasová kabina a provedena oprava fasády východní strany budovy. V areálu na vrchu Žižkově se zrekonstruovaly volejbalové dvorce a zahájila se výstavba fotbalového hřiště s krytou tribunou, šatnami, klubovnami a sociálním zázemím.
Ze sportovních úspěchů sedmdesátých a osmdesátých let jmenujme alespoň některé z těch nejvýznamnějších, jako bylo druhé místo na mistrovství ČSSR ve skocích na trampolíně Jaroslava Nováka, postup dorosteneckého hokejového týmu do II. ligy a další. V roce 1979 obsadil první příčku na mistrovství ČSSR trampolinista Lubomír Mindoš a příčku druhou Jaroslav Novák. Kanoisté přispěli do úspěšné bilance jednoty, když oddíl získal na přeborech dorostenců a žáků republiky dvacet zlatých, 22 stříbrných a 15 bronzových medailí. Mistrem republiky se stalo také mužstvo kulečníku v sestavě Bazal, Engl a Čermák. Při oslavách 110. výročí založení jednoty v r. 1982 byly oceněny výsledky práce jednoty, vzpomenuta její dlouhá historie a sportovní úspěchy.
Po listopadu 1989 se velice rychle obnovila činnost Československé obce sokolské a také činnost jednotlivých tělocvičných jednot. Značnou podporu při znovuzrození sokolského hnutí v té době poskytovaly zahraniční sokolské jednoty, jejichž práce nebyla násilně přerušena, které mohly uskutečňovat různé sokolské aktivity včetně sokolských sletů. Situace to nebyla jednoduchá, neboť více než dvě generace občanů Československé republiky neměly možnost seznámit se sokolskou tradicí, a to je příliš dlouhé období pro znovunavazování zpřetrhaných souvislostí. Navíc byl veškerý majetek bývalých sokolských organizací v rukou zcela jiných vlastníků a jeho předávání nebylo vždy bez problémů a mnohdy končilo až soudními spory. Ani žižkovská sokolská jednota nebyla obtíží ušetřena. K jejímu obnovení a posléze začlenění do Župy pražské — Scheinerovy došlo až v roce 1998 a je třeba vyzdvihnout zásluhu Libuše Brůhové a Marie Ottové, které tomuto účelu věnovaly nesmírné úsilí. Situaci nepomohla ani ta skutečnost, že mnozí z bývalých členů sokolského hnutí, kteří se chtěli rychle zapojit do práce, vstoupili do některé z jednot, jejichž činnost se rozběhla dříve. Sokolské hnutí se v devadesátých letech 20. století pomalu začalo vracet do svých pozic jako organizace vychovávající nejen k lásce ke sportu a tělesné aktivitě, ale také ke kladným hodnotám lidského života. V současné době Tělocvičná jednota Sokol Žižkov spravuje majetek v celkové hodnotě větší než 90 milionů korun. Tvoří jej hlavní budova, ve které jsou čtyři tělocvičny včetně sociálního zázemí, posilovna, kanceláře sekretariátu jednoty, pronajímané nebytové prostory a sauna.
Sportoviště na vrchu Vítkově zahrnují pět volejbalových dvorců se šatnami a sociálním zařízením, letní cvičiště, nově zrekonstruované travnaté fotbalové hřiště s krytou tribunou, šatnu, klubovnu a sociální zázemí pro fotbalisty, víceúčelové asfaltové hřiště a kromě sportovních zařízení jsou na Vítkově sklady a garáže. Pod záštitou Tělocvičné jednoty Sokol Žižkov jsou v současné době soustředěny tyto oddíly: basketbal, billiár, kulturistika, moderní gymnastika, sokolská všestrannost, stolní tenis, trampolíny a volejbal. Na závěr je vhodné vyslovit poděkování také Zastupitelstvu Městské části Praha 3, bez jejíž významné finanční pomoci by se žižkovské sokolské jednotě nepodařilo, aby sportoviště i budovy jí spravované byly co do vzhledu i prostředí důstojným reprezentantem sokolského hnutí, ale i celého Žižkova.